Už ani nevím, čí to byl nápad, snad jsem to slyšel popvrvé z úst Andrey nebo Pavla, že se prostě a jednoduše chystají na dovolenou do Norska. Jelikož už jsme s Naďkou jednou Norsko navštívili, zapojili jsme se spolu s dalšími do příprav této cesty. Zprvu to vypadalo na čtyři auta v plném osazení, posléze na tři auta, pak na dvě auta a motorku, pak na dvě auta a linkový autobus, nakonec jsme skončili u dvou aut (a to ještě ani ne po celou dobu výletu, jen čtěte dál ....)
Přípravy: "Cože, vy si chcete brát střešní box? Na co?" Asi takhle nějak to začalo. Vybaveni dvěma auty škoda octavia combi (v novější a starší verzi) jsme se rozhodli přemýšlet o uložení účastníků a jejich nemalých zavazadel a zásob. Rozdělení účastníků do aut víceméně vyšlo tak nějak automaticky, naložení zavazadel a zásob již pod tvrdým nátlakem (ale to bych předbíhal). Malé CB vysílačky se staly povinnou výbavou každého auta. Plán cesty byl společným dílem připraveným teoreticky na setkání v Lázu, prakticky (převod na papír, doladění podrobností) u mě doma. Rezervace trajektů taky nebyla od věci, i když jsme nakonec jeli úplně jinak.
Upozornění: tento deník je dosti okořeněn fekálním humorem a slovníkem (způsobeno campylobacterií)
21.7. Sobota - Start - Příbram, Láz
V sobotu ráno jsme se jen s dvouhodinovým zpožděním sešli u Andrey a Pavla v Lázu. Trošku jsem šel do kolen, když jsem zjistil kolik věcí si chce kdo vzít s sebou. Střešní boxy byly opravdu na místě, ku plné pohodlnosti cestujících by se hodil ještě přívěsný vozík :-) Po troše ladění jsme nakonec vše potřebné (ano, opravdu jsem něco vyhodnotil jako nepotřebné a chudák Janča musela svůj hrnec nechat v Čechách) do aut naskládali a vyrazili. Auto 1: GuZta, Klára, Pavel, Andrea. Auto 2: Tibor, Naďka, Radka a Jana. Vyrazili jsme směr Krásný Les (přechod do Německa), Dresden, Berlin, Sassnitz (respektive Neu Mukran). Cesta probíhala docela v pohodě, bylo slušné vedro. Z německého rádia jsme občas zaslechli info o zácpě, ale nebyli jsme si jisti, které dálnice a jakého směru se týká. Nakonec jsme viděli několikakilometrový štrůdl v protisměru. Nás ovšem překvapil cca 30 km před cílem požár, který zablokoval celou dálnici. Německý policajt byl natolik inteligentní, že místo aby nám ukázal, že máme z dálnic sjet, tak nám vyhrožoval 100 EURovou pokutou pokud na ten sjezd budeme chtít vycouvat. Sny o rezervovaném trajektu ve 22:15 se začaly vytrácet. Když už bylo jasné, že trajekt nestihneme, rozhodl jsem se vytelefonovat jinou rezervaci. Sice byl trochu problém se v sobotu dovolat do Scandlines, ale přes dvojí přepojení se mi to nakonec podařilo. Paní na druhém konci drátu měla hrouznou radost, že s námi musí hovořit anglicky, ale nechala se ukecat a na 3 hod ráno nám zarezervovala další trajekt. Po telefonní anabázi se mi nějak přitížilo. Nevím, z čeho to bylo, ale prostě mi nebylo do smíchu a měl jsem asi úpal. Holky se chopili volantu a popojíždění po dálnici a Naďka mě pomocí mokrého ručníku chladila. Po dvouhodinovém trápení se mi udělalo lépe, zašlo sluníčko a s ochlazením se mi vrátil i humor. V popojíždějící koloně se mi vrátila energie natolik, že jsem byl schopen si dojít i na malou, akorát že nebylo kam. Takže hold vedle kolony a popoběhnout. Po příjezdu do Neu Mukran (cca 20 minut po odjezdu našeho trajektu), jsme vyřídili potřebné formality a ulehli do aut k nucenému tříhodinovému spánku. Já ovšem nespal, začaly mé střevní potíže. WC na parkovišti před přístavem jsem během těch tří hodin navštivil asi dvacetkrát. Po nalodění do trajektu (kde se GuZtík omylem opřel svým nárazníkem o auto před ním) jsem pokračovat ve své toaletní story a čtyři hodky na trajektu víceméně prosral (narozdíl od šťastnější části posádky, kteří tento čas prospali).22.7. Neděle - Švédsko
Celonoční déšť naštěstí nezpůsobil žádné škody, pouze znepříjemnil ranní balení a snídani. Po nasoukání se do aut vyrážíme. První zastávkou se stává odpočívadlo u dálnice, kde zastavujeme a neskromně zabíráme dva zastřešené stoly. Rozkládáme stany na usušení a vaříme snídani. Každý dle svého gusta a možností. Já si dávám třeba suchý rohlík, který jsem vysomroval od Radky (děkuju!). Splachovací záchod z druhé strany chatky byl super, po nedělním "sraní" v lese příjemná vzpruha. Konečně jsem si u toho mohl sednout. Načerpání vody bohužel nebyl nejšťastnější krok, protože stála za prdlačku. Po snídani a usešení stanů pokračujeme po dálnici do Osla. Tedy, konečně Norsko! (přesně v 11:45) Jelikož je pondělí, parkoviště se platí. GPS navigace nám doporučuje parkovací dům poblíž centra. Za 96 NOKů/auto parkujeme a vyrážíme do centra. Víceméně se jedná o prohlídku náměstí a přístavu, já s Naďkou vyrážím do lékárny (do prdele, to je mi ale smutno) a sháním něco na zastavení mého průjmu (překvapivě jehlu a nit neměli). S mírným zpožděním způsobeným mnou se scházíme u parking domu a popojíždíme k Vigeland Parku, kde je parkoviště o trochu levnější - 7 NOKů/auto. Po pěti letech se vracíme do tohoto parku a je to tu pořád stále krásné. Kdo neviděl, neuvěří, a z fotek tu atmosféru nenasaje. Dochází na nějaké to fotografování a nakonec i docela zábavné pózování. Na noc se usidlujeme u řeky, kousek za Oslem směrem na Heddal. Je tu prázdné parkoviště s místy pro stan, dokonce i se stolem a hlavně ta řeka. Později večer se ještě připojují další nocležníci. Na večeři zkouším pivko, bohužel nepomohlo, ba právě naopak, mám u prdele navíc i pěnu.
24.7. Úterý - zavařené brzdy (Heddal, kemp u Selfjordwatnen, Dalen, Sinnes)
Ráno, po nezbytné stolici (jestli se tomu tedy dá ještě říci) snídáme každý dle své chuti a možností. Těsně před odjezdem se mi podařilo chytnout vařící vařič do dlaně. Krásně se mi obtiskl a parádně to pálilo. Opět pomohla řeka, výborné chlazení. Cesta dnes vede přes Heddal, dřevěný kostelík, vzhledem k výši vstupného pouze nakukujeme z venku. Zastavujeme se v kempu u Selfojrwatnen a pácháme hygienu ve sprchách, pozorováni třemi indiány. Další cesta vede přes slušné klesáníčko do městečka Dalen. Autu 1 se kouří z brzd, ale oni to zamlouvají :-) Nakonec zastavujeme na vyhlídce a necháváme autům odpočinout. V Dalenu se věnuji obvyklé zábavě - shánění něčeho proti průjmu. Koupil jsem si Imodium, ale stejně jsem ho večer přesral. Nocleh hledáme v okolí Sinnes a Anderam (nad A je kroužek). Chatička za NOKy, ovšem s dostatkem ložnic, sprchou, vařičem a kamínkama.25.7. Středa - Preikestolen
26.7. Čtvrtek - Nesvik, Odda, Roldal, ledoved Folgefonna, Kinsarvik
27.7. Pátek - Vodopády a pokus výstup na Haardagevindu
27.7. Pátek - Rozhodnutí (Cesta zpět)
Vlivem mých neustávajících střevních problémů (a tudíž i nemožnosti příjmu potravy) a dnešnímu úrazu Naďky padá definitivní rozhodnutí návratu do ČR. Oznamujeme tuto skutečnost ostatním. Problém je ten, že kromě mě a Naďky musí s námi domů ještě jeden. Jana se rozhodla, že vyrazí zpět s námi. Radka se přestěhuje do druhého auta. Sjeli jsme zpět do městečka (název si nepamatuju) a došlo "přebalení" aut. Kromě našich věcí nakládáme již nepotřebné věci, které se nevejdou do auta nyní již pětičlenné posádky. Loučíme se, vracíme vysílačku a od teď již každý svým směrem. Smutnou náladu prohlubuje neustálý déšť. Střídám se s Jančou v řízení a Naďka nás neustále hlídá, takže si vůbec neodpočinula. Nálada v autě je překvapivě dobrá. Přejíždíme náhordní plošinu Haardagevinda. Mě se tento ráz krajiny hrozně líbí, nekonečné travnaté plochy, jezera, jezírka, občas nějaká ta chata. Při zastávce na nákup suvenýrů zkoušíme v kraťasech a tričku nepříjemných venkovních 8° C. Noční přejezd Norska probíhá relativně v klidu, v Oslu tankujeme (asi už bylo po půlnoci) a snažíme se nahnat co nejvíce kilometrů. Kolem druhé hodiny ranní se snažím najít nějaký flek na zaparkování a přespání v interiéru auta. Po dlouhém hledání nacházím osamělé parkoviště asi 10 km od dálnice (z bezpečnostních důvodů se mi nechce parkovat na parkovišti u dálnice, už i v Norsku jsou známé případy nočních roztržek na těchto místech).
28.7. Sobota - Pokračování transferu
Ráno zjišťuji, že osamělé parkoviště není zas tak osamělé, že jsem zaparkoval před nějakou luxusní vilou ukrytou v hlubokých lesích. Kolem šesté ranní nás míjí pošťák a nevěřícně kouká. My taky. Holky jsou trochu zmrzlé, tak jim nadávám, že mě nevzbudily, že jsem jim mohl spacáky z boxu bez problémů vytáhnout. No nic, líná pusa - zmrzlé nohy. Jedeme dál, míjíme hranice do Švédska. Na snídani se zastavujeme u benzínky, kde vyrušíme ze spánku rodinku složenou v nějakém kombíku. Nejdřív vyleze chlapík (asi Švéd, potomek hippies), poté malej špunt (šikmovokej) a nakonec manželka (taky šikmovoká). Chlapík se vyptává odkud jsme, tak prohodíme pár slov. Další zastávka je v čase oběda na větrné pumpě u dálnice, kde dáváme něco k jídlu z vlastních zásob. Odpoledne kolem 17. hodiny jsme v Trelleborgu. Snažím se u slečen u okýnka zjistit, kdy se dostaneme na trajekt. Víceméně se se mnou vůbec nikdo nebaví, jen mi udělají rezervaci na nějakou noční linku. Snažím se je přemluvit na dřívější trajekt, ale neochota personálu je neskutečná. Stálo nás ve frontě u okýnka asi 10 a slečna neváhala, zatáhla roletu a hodila cedulku, že má pauzu. Než jsme přeběhli k druhému okénku, situace se opakovala. Jana s Naďkou se chopily iniciativy, posadily mě na zadní sedačku a nekompromisně se postavili do fronty na trajekt, na který jsme ovšem neměli lístek. U okýnka nám paní vypisuje něco jako "lístek štěstí", který znamená něco ve smyslu, že pokud bude místo, že nás vezmou. Byli jsme posledním autem ve frontě na trajekt. Auta z "míst štěstí" byla nasměrována do prostoru, kde se standardně převáží vlakové soupravy. Rozhodně by se tam vešlo ještě mnohem více aut. Na trajektu po menších peripetiích hledáme místo na spaní. Potkáváme se s Příbramáky vracejícími se zájezdu se Slonem (cestovka AJV). Janča se jde osprchovat, trochu se tam zasekla, ježto se jí neudělalo dobře. Naštění přežila bez újmy. Po čtyřech hodinách plavby dorážíme za tmy do Neu Mukran. Kousek za přístavem je zátah na dodávky a náklaďáky z trajektu, po nás naštěstí nikdo nic nechce. Rozhodli jsme se, že pojedeme celou noc. To se nám daří, jen u Berlína jsme málem prošvihli zatáčku na Dresden. Do Čech dorážíme v neděli ráno, docela slušně znaveni. Janču vykládáme u benzínky v Příbrami, kde na ní čeká její přítel.
A toto je konec příběhu. Po příjezdu jsem vyrazil k doktorce, aby mi zjistila příčinu průjmu. Byla to campylobacterie, pravděpodobně získaná z nedostatečně ugrilovaného kuřecího masa. V Čechách se standardně s tímto onemocněním hospitalizuje :-) Jak moc mi bylo dobře můžete vidět na fotce ze společného focení na Preikestolenu (ta ležící postava na zemi). Myslím, že další rok po mé návštěvě budou mít v Norsku nadměrnou zemědělskou úrodu. Hnojení v takovémto množství tam určitě už dlouho neprobíhalo ...
