Vzpomínka na Ameriku

Projížděl jsem starý fotky na kompu a narazil na tuhle, kterou jsem si vyfotil v San Franciscu. Hádejte co to je? Jasně, jsou to mušle, ale jelikož to bylo v administrativní budově jedné nejmenované firmy, kde se děti nepohybují, tak to muselo být pro jedině pro černochy s dlouhejma č******. Jinak si to nedokážu vysvětlit.

Sám mezi ženami na Románu pro muže

Alespoň v naší řadě tomu tak bylo. Já a šest děvčat. Sice mne nevzaly mezi sebe, ale nevadí. A co film? S Románem pro ženy to má společné tak maximálně ty Tatry a ještě Vieweghovo pojmenování osob (taky jste si všimli? V žádném filmu nevystupuje Fanda, Honza ani Jana, ale ne zcela běžně se vyskytující jména jako Oliver, Bruno, Cyril, René a tak podobně, tohle mi tam prostě trochu vadí, a ještě víc mi to vadí, když Oliver je příjmením Pažout). Ale film jako takový je fajn, výborný je Vladyka, Donutil, Hybnerová i Budař. Škoda jen, že ten "pokus o vraždu" byla jen taková scéna na pozadí, rozhodně se s tím dalo udělat víc a celá druhá půlka filmu mohla být na toto téma. A jestli film doporučuji? Těm, co mají rádi české filmy, tak určitě. A ti ostatní ať se rozhodnou sami, třeba dle pravdivé recenze na FFFilmu.
------------------------------------------------------------
Ještě malá poznámka pod čarou: trochu dost mi sere ta kultura popcornu, kokakoly a mobilních telefonů. Copak nemůže být kino stejným kulturním stánkem jako třeba divadlo? Nejen že mi neustále někdo za hlavou šustil pytlíkem (od popcornu), ale bohužel jsem byl ze sledování rušen i všudypřítomným svitem mobilů. Kdepak je ta doba, kdy se do kina chodilo jen na filmy.

Videoklipy pro pamětníky

Když se vám vryje něco do paměti v útlém mládí, těžko se to dá dostat pryč. A bylo by to škoda

Citron - zase dál


lepší kvalita zvuku tady http://www.youtube.com/watch?v=WdBcmzKWZzY


Tanja - nad hlavou létá rokenrol



Kern - Blízko nás


Kern - exploze snů (verze 1988)


Tublatanka - Dnes


Tublatanka - Žeravé znamenie osudu (koncert)


a nakonec snad jen konstatování, že ta Lucie měla zůstat u metalu (+ Arakain - Cornuto)

Je to právě rok ...

co vyšlo poslední CD rammsteinů a tak jsem se zadíval na youtube a našel pár videí, která mě zaujala a možná i někoho jiného zaujmou.









Pak klip Haifisch, doporučuji hlavně pro znalce starších klipů kapely. A neoficiální video k Fruhling in Paris (pak že se to nedá hrát na klavír :-))





A teď pár živých videí z Rock Am Ring 2010. Pak že lidi nechodí za kultůrou ...











A nakonec libovka Stripped



A to je všechno.

A hrdý buď, žes ... (Hrdý Budžes, divadlo Příbram, 13.9.2010)

... sehnal lístky do příbramského divadla na Hrdého Budžese a přišel jen tři minuty po začátku představení a už tě nepustili do tvé jedenácté řady, ale pěkně na balkón, kde sis vlastně docela dobře užil první půlku představení a na druhou už jsi se přesídlil do své vysněné řady číslo 11 a cítil cigaretový dým z cigárka Helenky Součkové ...
Jojo, takhle nějak to bylo a bylo to fajn. Bára Hrzánová v nejlepší formě. Škoda jen, že jsem si CDčko poslechl za poslední dobu asi tak 5 x v autě a knížku jsem četl taky ne zrovna dávno, takže salvy smíchu v sále byly fajn, ale já to prostě tak nějak už všechno znal. Takže až půjdu do Prahy na "Oněgin byl rusák" (pozn. redakce - volné pokračování Hrdého Budžese), tak stejnou chybu už neudělám. A za Helenku díky, je to srdcovka.

Švihov (České Hrady 24.7.2010)

Již dvakrát jsme navštívili festival České Hrady na Točníku. Máme to nejblíž, tak volba byla vždy jasná. Letos padla volba na druhé nejbližší zařízení tohoto typu a to vodní hrad Švihov. Páteční program nás nezaujal, vyráželi jsme tedy v sobotu. Už od časného rána jsem sledoval vývoj mračen nad republikou, od rána totiž pršelo. Vývoj počasí nad Germánií naznačoval, že by snad mohlo být lépe. Vyrazili jsme tedy. Někde u Spáleného Poříčí nás zastihla taková průtrž, že kdyby tenkrát, když vznikal název této obce, pršelo stejně, tak by rozhodně nebylo "spálené".
Příjezd na hrad byl ovšem již optimističtější, alespoň co se počasí týče. Očekával jsem trochu méně lidí, ku*** co tady děláte, když je tak hnusně! :-) Po nezbytném ustájení oře na louce jsme vyrazili vstříc doléhajícím decibelům. Na main stage právě začínali Sunshine. Nebylo to špatný, ale tahle kapela je dle mého názoru lepší v klubech. Pak jsem se přesunuli na druhou stage, kde měli svoji show Horkýže Slíže ("homosexuáli z Nitry" jak sami sebe na podiu nazvali). Jestli dnes někde chyběla štáva a tah, tak tady to určitě nebylo. Dav zpíval všechny hity s kapelou, prostě paráda. V euforické náladě jsme se po HS vrátili na main stage, kde začínal Kašpárek v rohlíku. Neznal jsem je a byl jsem mile překvapen. Dostali nejen dětské diváky, ale i mě. Další co stálo za řeč bylo vystoupení Wohnoutů, kterým na pomoc přišel otec chlapců Homolů, pan Oleg Homola (mimojiné fotograf). Aneta Langerová přišla jako Majka z Gurunu, prostě z jiného světa a její vystoupení se dle mého na Švihov nehodilo. Pak jsme si ještě zahopsali na Sto Zvířat a očekávali Monkey Business. Jenže. Jenže oni hráli, ale hráli úplně jinak než dřívávějc, prostě nějak víc diskotékově, a tak mě to tak nějak jakože hodně zklamalo (přesněji to vyjádřit nedokážu). No a nakonec jsme si dali půlku Vypsaný Fixy jako náplast na ty mankáče. A pak už jsem byl unavenej, tak jsme jeli domů.
V Bohutíně stáli u zastávky policajti, tak jsem si na ně kontrolně bliknul dálkama, co že to tam stojí a asi jsem je probudil, tak mě dohnali a jali se kontrolovat mě a trochu i doklady od auta. Obojí v pořádku, takže dobrou ...
Ještě bych chtěl vyzdvihnout organizaci festivalu - dvě stage kousíček od sebe, žádné současné hraní, ale pěkně na střídačku. Takže kapela co zvučila měla dostatek času na přípravu, zatímco návštěvníci byli na druhé stage nebo u stánků a nikomu nic neuniklo. Jo a taky to točený nealko pivo bylo fakt good ...

Nezaprší a nezaprší - Šumava Rocks 2010 (Sušice 17.7.2010)

Po delší době jsme opět zavítali na sušický hudební festival Šumava Rocks. Celý týden bylo vedro, že by se dalo krájet, stejnětak tomu bylo i v onu sobotu 17.7. Na fest jsme dorazili až k večeru, zrovna když si to na podiu rozdávali Abraxas. Není to sice moje krevní skupina, ale rozhodně to bylo fajn. Po nich nastoupila Lenka Dusilová a její Trio. Už při prvních tónech začalo mírně pršet a většina lidí utekla pod střechu k výčepu (nebo jak se dá nazvat zařízení na ostrovu Santos, kde je hospůdka s nádhernou zastřešenou terasou a zastřešeným podiem, vše zasazeno do lesního prostředí mísního ostrovu). Bohužel moc slyšet nebylo, takže Lenku jsme si moc neužili. Pak přišlo losování lístků, při kterém přestalo pršet a lidi se opět nahrnuli zpět k podiu. Bohužel to byla asi poslední suchá chvíle toho večera. Při nazvučování letošního objevu a výherce tří cen Anděl - skupiny Charlie Straight se rozpršelo trochu více. No nic, nebudem přeci sedět pod střechou. Nasadili jsme pláštěnky a šli do davu. Kapela to rozjela velmi slušně. Čím lepší byla atmosféra v davu, tím víc houstl déšť. Fotit se bohužel nedalo, škoda. Po mladících z Třince jsme se šli opět schovat, tentokrát pod slunečník Pilsner Urquell. Posléze mi došlo, proč se tomu říká slunečník. Stíní dobře, vodě ovšem dokáže čelit jen dočasně. I přes tento handicap jsme zde vydrželi přibližně další hoďku a půl, kdy se na podiu řešily problémy s vodou a následně nazvučoval Ivan Mládek a jeho Banjo Band. Pod slunečníkem zatím bylo veselo, lidé postupně přicházeli a odcházeli. Když už to vypadalo, že prší úplně nejvíc, znalec místních poměrů řekl: "Dávám tomu deset minut". A měl pravdu. Po deseti minutách začalo chcát ještě mnohem víc. Už nebylo vidět skoro ani na podium a pod nohama nám stoupala hladina vody. Naštěstí spustil Ivan Mládek a na chvíli rozptýlil naše chmury. Ale jelikož se mu moc nechtělo hrát, tak víc kecal než hrál, a přes ten bubnující déšť ty kecy nebyly slyšet a zároveň na stage II. začal hrát DJ a tím totálně zazdil šanci slyšet něco z produkce Banjo Bandu. Takže jsme zaveleli k ústupu. Sušice v tu chvíli vypadala jak po protržení přehrady, na silnici, na chodnících, všude tak deset čísel vody a do toho stále velmi silně pršelo. Naštěstí domů to nebylo daleko. Cestou jsme potkali spousty lidí bez pláštěnek i bez deštníků, snad přežili ve zdraví.

Celkově vzato - akce pozitivní, dešti a větru zatím stále neporučíme. Na příště bych ale doporučil zrušit stage II., nějakej DJ mě fakt nezajímal, nehledě na to, že by vzniklo mnohem víc místa pro lidi, nebo by se případně dal zbytek programu odehrát přímo na této stage a všichni by byli pod střechou. Dále, nedočkal jsem se Nerudy, ne že bych byl jejich tvorbou nadšen, ale vidět něco podobného v premiéře na podium by stálo za to. Překvapila mě taky relativně malá účast lidí, jestli očekávali průtrž mračen a odlákalo, čert ví. Snad to pořadatele neodradí a dočkáme se i příští rok.

Serj Tankian (Praha Incheba Aréna 24.6.2010)

V rámci Elect The Death Symphony tour zavítal Serj Tankian (mimojiné zpěvák System Of A Down) do Prahy. Jeho Ostravské vystoupení před dvěma lety mi uniklo, proto jsem byl na tuhle akci hodně natěšenej. Chyba. Nikoli z důvodu výkonu Serje (a samozřejmě symfonického orchestru), ale z důvodu naprosté neschopnosti pořadatele koncertu - společnosti Makro Concert. Ať už je Incheba aréna vhodná či nevhodná pro tento typ akcí, musí pořadatel zajistit včasný vstup na plochu všem, kteří si za lístek zaplatili, a to ať už před podium, nebo na stání kdekoliv. Vstup bylo otevřen ve 20 hodin, těch X tisíc lidí se tam samozřejmě za 10 minut nemohlo dostat. Jenže, právě v těch 20:10 začala produkce. Hlavní vstup na plochu byl z důvodu pravděpodobně velmi vysoké inteligence daných pořadatelů uzavřen, proto cca 50% návštěvníku uvízlo v předsálí, ze kterého se ovšem nedalo nikam dostat. Pak se nám naštěstí podařilo přelézt přes prostor baru na hlavní plochu a vychutnat si alespoň druhou polovinu koncertu. Za ty prachy, se to fakt vyplatí :-) A to byl druhý problém - koncert byl moc krátký, začátek ve 20:10, konec v 21:30 (a to si myslím, že mu ještě přidávám).

Díky těm blbečkům (myšleno pořadatelům) jsem přišel o moji oblíbenou Sky Is Over, tak aspoň že na youtube.com se to dá zpětně dohledat. Ale co naplat, naživo mi to nebylo umožněno.

Zvuk v aréně byl bohužel dost špatný, v zadní části plochy už nebylo slyšet z produkce orchestru skoro nic, naštěsí má pan Tankian pronikavý hlas, takže o ten jsme ochuzeni nebyli.

Celkový dojem:
- výkon Serje Tankiana a Orchestru - nehodnoceno pro nedostatek podkladů
- Incheba Aréna - hnus, víckrát už tam nejdu, i kdyby tam měli hrát znovu Sisters Of Mercy
- pořadatel - tragédie (fakt dík za pěknej zážitek)

Tak aspoň něco malého pozitivního na závěr: měl jsem lístek navíc, nikdo ze známých nechtěl vyrazit, tak jsem se ho snažil prodat těsně před koncertem. Všichni příchozí byli lístky vybaveni a když už to vypadalo nejhůř, tak se mi ho podařilo střelit nějakýmu překupníkovi, kterej jich tam prodával víc. Třeba je má dneska na nástěnce nad postelí.

Výčep, Jazz Faces atd.

Popořadě a sestupně (dle data):

Jazz Faces (11.6. Motorbar Příbram)

Naprostá pohoda. Velmi rád jsem si poslechl tohle seskupení. Krom výpadku proudu a totálního vedra v sále, naprosto suprovej koncert. Nejsem znalec jazzu, ani skladeb, které kapela hrála, ale i přesto mě tahle produkce vtáhla do děje a učarovala. 

Výčep (28.5. Junior Klub Příbram)

Předání zlaté desky si samozřejmě zaslouží vlastní koncert. Ano, je to tak, skupina Výčep si předala a převzala zlatou desku (asi v kategorii "Za snahu"). Na oslavné tažení si Výčep pozval téměř již tradičního hosta Maria Scare. Náladu na koncertě asi nejlépe přiblíží příložené video (opět z mobilu). Snad se dočkáme i profi záznamu avizovaném na stránkách kapely ...

Ostatní koncerty:

V minulých měsících jsem ještě navštívil koncert Kurtizán v příbramském Junior Klubu. Ještě o něco dříve Michala Hrůzu a jeho kapelu. Ani jeden koncert ničím zvlášť nevynikal. Nejbližší report plánuju Serje Tankiana v Incheba Aréně ....

Norsko 21.7. - 29.7. - 4.8. 2007

Účastníci zájezdu: Pavel, Andrea, GuZta, Klára, Jana, Radka, Naďka, Tibor

Už ani nevím, čí to byl nápad, snad jsem to slyšel popvrvé z úst Andrey nebo Pavla, že se prostě a jednoduše chystají na dovolenou do Norska. Jelikož už jsme s Naďkou jednou Norsko navštívili, zapojili jsme se spolu s dalšími do příprav této cesty. Zprvu to vypadalo na čtyři auta v plném osazení, posléze na tři auta, pak na dvě auta a motorku, pak na dvě auta a linkový autobus, nakonec jsme skončili u dvou aut (a to ještě ani ne po celou dobu výletu, jen čtěte dál ....)

Přípravy: "Cože, vy si chcete brát střešní box? Na co?" Asi takhle nějak to začalo. Vybaveni dvěma auty škoda octavia combi (v novější a starší verzi) jsme se rozhodli přemýšlet o uložení účastníků a jejich nemalých zavazadel a zásob. Rozdělení účastníků do aut víceméně vyšlo tak nějak automaticky, naložení zavazadel a zásob již pod tvrdým nátlakem (ale to bych předbíhal). Malé CB vysílačky se staly povinnou výbavou každého auta. Plán cesty byl společným dílem připraveným teoreticky na setkání v Lázu, prakticky (převod na papír, doladění podrobností) u mě doma. Rezervace trajektů taky nebyla od věci, i když jsme nakonec jeli úplně jinak.

Upozornění: tento deník je dosti okořeněn fekálním humorem a slovníkem (způsobeno campylobacterií)

21.7. Sobota - Start - Příbram, Láz
V sobotu ráno jsme se jen s dvouhodinovým zpožděním sešli u Andrey a Pavla v Lázu. Trošku jsem šel do kolen, když jsem zjistil kolik věcí si chce kdo vzít s sebou. Střešní boxy byly opravdu na místě, ku plné pohodlnosti cestujících by se hodil ještě přívěsný vozík :-) Po troše ladění jsme nakonec vše potřebné (ano, opravdu jsem něco vyhodnotil jako nepotřebné a chudák Janča musela svůj hrnec nechat v Čechách) do aut naskládali a vyrazili. Auto 1: GuZta, Klára, Pavel, Andrea. Auto 2: Tibor, Naďka, Radka a Jana. Vyrazili jsme směr Krásný Les (přechod do Německa), Dresden, Berlin, Sassnitz (respektive Neu Mukran). Cesta probíhala docela v pohodě, bylo slušné vedro. Z německého rádia jsme občas zaslechli info o zácpě, ale nebyli jsme si jisti, které dálnice a jakého směru se týká. Nakonec jsme viděli několikakilometrový štrůdl v protisměru. Nás ovšem překvapil cca 30 km před cílem požár, který zablokoval celou dálnici. Německý policajt byl natolik inteligentní, že místo aby nám ukázal, že máme z dálnic sjet, tak nám vyhrožoval 100 EURovou pokutou pokud na ten sjezd budeme chtít vycouvat. Sny o rezervovaném trajektu ve 22:15 se začaly vytrácet. Když už bylo jasné, že trajekt nestihneme, rozhodl jsem se vytelefonovat jinou rezervaci. Sice byl trochu problém se v sobotu dovolat do Scandlines, ale přes dvojí přepojení se mi to nakonec podařilo. Paní na druhém konci drátu měla hrouznou radost, že s námi musí hovořit anglicky, ale nechala se ukecat a na 3 hod ráno nám zarezervovala další trajekt. Po telefonní anabázi se mi nějak přitížilo. Nevím, z čeho to bylo, ale prostě mi nebylo do smíchu a měl jsem asi úpal. Holky se chopili volantu a popojíždění po dálnici a Naďka mě pomocí mokrého ručníku chladila. Po dvouhodinovém trápení se mi udělalo lépe, zašlo sluníčko a s ochlazením se mi vrátil i humor. V popojíždějící koloně se mi vrátila energie natolik, že jsem byl schopen si dojít i na malou, akorát že nebylo kam. Takže hold vedle kolony a popoběhnout. Po příjezdu do Neu Mukran (cca 20 minut po odjezdu našeho trajektu), jsme vyřídili potřebné formality a ulehli do aut k nucenému tříhodinovému spánku. Já ovšem nespal, začaly mé střevní potíže. WC na parkovišti před přístavem jsem během těch tří hodin navštivil asi dvacetkrát. Po nalodění do trajektu (kde se GuZtík omylem opřel svým nárazníkem o auto před ním) jsem pokračovat ve své toaletní story a čtyři hodky na trajektu víceméně prosral (narozdíl od šťastnější části posádky, kteří tento čas prospali).


22.7. Neděle - Švédsko

Po přistání v Trelleborgu jsme na základě mého zdravotního pastavu rozhodli, že popojedeme kus po Švédsku a někde zakotvíme, abychom se pořádně prospali a nabrali síly. Zakotvili jsme v pobřežním městečku Fjallbacka. Nocleh jsme našli u kraviček u cesty. Žádný luxus, ale aspoň to bylo dál od silnice a nikdo nás tam nerušil. Já a Naďka jsme zůstali na "nocležišti" a ostatní vyrazili na výlet do výše uvedeného městečka. Už jsem se odvážil dát si vývar z rýže, ale furt mi do zpěvu nebylo. Po návratu zbytku posádky se vařilo, povídalo a já pravidelně odbíhal do lesa. Deštík nás k večeru zahnal do stanů a do spacáků. Konečně usínám, oči zavřené, půlky u sebe ...

23.7. Pondělí - Oslo
Celonoční déšť naštěstí nezpůsobil žádné škody, pouze znepříjemnil ranní balení a snídani. Po nasoukání se do aut vyrážíme. První zastávkou se stává odpočívadlo u dálnice, kde zastavujeme a neskromně zabíráme dva zastřešené stoly. Rozkládáme stany na usušení a vaříme snídani. Každý dle svého gusta a možností. Já si dávám třeba suchý rohlík, který jsem vysomroval od Radky (děkuju!). Splachovací záchod z druhé strany chatky byl super, po nedělním "sraní" v lese příjemná vzpruha. Konečně jsem si u toho mohl sednout. Načerpání vody bohužel nebyl nejšťastnější krok, protože stála za prdlačku. Po snídani a usešení stanů pokračujeme po dálnici do Osla. Tedy, konečně Norsko! (přesně v 11:45) Jelikož je pondělí, parkoviště se platí. GPS navigace nám doporučuje parkovací dům poblíž centra. Za 96 NOKů/auto parkujeme a vyrážíme do centra. Víceméně se jedná o prohlídku náměstí a přístavu, já s Naďkou vyrážím do lékárny (do prdele, to je mi ale smutno) a sháním něco na zastavení mého průjmu (překvapivě jehlu a nit neměli). S mírným zpožděním způsobeným mnou se scházíme u parking domu a popojíždíme k Vigeland Parku, kde je parkoviště o trochu levnější - 7 NOKů/auto. Po pěti letech se vracíme do tohoto parku a je to tu pořád stále krásné. Kdo neviděl, neuvěří, a z fotek tu atmosféru nenasaje. Dochází na nějaké to fotografování a nakonec i docela zábavné pózování. Na noc se usidlujeme u řeky, kousek za Oslem směrem na Heddal. Je tu prázdné parkoviště s místy pro stan, dokonce i se stolem a hlavně ta řeka. Později večer se ještě připojují další nocležníci. Na večeři zkouším pivko, bohužel nepomohlo, ba právě naopak, mám u prdele navíc i pěnu.

24.7. Úterý - zavařené brzdy (Heddal, kemp u Selfjordwatnen, Dalen, Sinnes)

Ráno, po nezbytné stolici (jestli se tomu tedy dá ještě říci) snídáme každý dle své chuti a možností. Těsně před odjezdem se mi podařilo chytnout vařící vařič do dlaně. Krásně se mi obtiskl a parádně to pálilo. Opět pomohla řeka, výborné chlazení. Cesta dnes vede přes Heddal, dřevěný kostelík, vzhledem k výši vstupného pouze nakukujeme z venku. Zastavujeme se v kempu u Selfojrwatnen a pácháme hygienu ve sprchách, pozorováni třemi indiány. Další cesta vede přes slušné klesáníčko do městečka Dalen. Autu 1 se kouří z brzd, ale oni to zamlouvají :-) Nakonec zastavujeme na vyhlídce a necháváme autům odpočinout. V Dalenu se věnuji obvyklé zábavě - shánění něčeho proti průjmu. Koupil jsem si Imodium, ale stejně jsem ho večer přesral. Nocleh hledáme v okolí Sinnes a Anderam (nad A je kroužek). Chatička za NOKy, ovšem s dostatkem ložnic, sprchou, vařičem a kamínkama.


25.7. Středa - Preikestolen

Cestou necestou se dostáváme k trajektu, kolem oběda jsem u Preikestolenu. Lidí jako sraček (teď už si toto přirovnání mohu dovolit). Parkujeme u silnice cca 20 minut od hlavního parkoviště. Dle cedule je to na Preikestolen 2 hodiny. Nám ovšem cesta zabere cca 4 hodiny. Znaven nedostatkem potravin se šplhám nahoru, ostatní zvládají docela v pohodě. Cestou doplňuji energii borůvkami a humorem (ale i toho ubývá). Někteří frajeři zdolávají vrchol ve vietnamkách, cesta chvílemi připomíná Václavák. Pravděpodobně nejhustší výskyt lidí na celém území Norska. Jestli sem pojedu někdy příště tak buď hodně brzo ráno nebo hodně pozdě večer. Ale i tak to stojí zato, výhled opravdu nádherný, počasí nám přeje. Po návratu k parkovišti ještě nakupujeme suvenýry a využíváme sociálního zařízení stejně jako oddíl skautů a skautek. K žádné družbě nedošlo. Večer se zabydlujeme u řeky u vesničky Ardal (nad A je kroužek). Po vztyčení stanů hrajeme "asociace", drží nám to hodně dlouho. K mostu chodí spousta rybářů, překvapivě na nás jen koukají, nikdo nás nevyhazuje.

26.7. Čtvrtek - Nesvik, Odda, Roldal, ledoved Folgefonna, Kinsarvik

Po ránu razíme na trajekt do Nesviku, dál směrem na Oddu, Roldal až k ledovci Folgefonna. Pod něj přijíždíme cca v 16 hod, ale nikdo už si netroufá ten kopeček zdolat. Takže zůstáváme u kochání se výhledem. Dále zastavujeme cestou u fjordu a zkoušíme chytat ryby. Úspěšnější jsou však děvčata se sběrem malin. Na noc zastavujeme u Kinsarviku u něčeho jako trafostanice. Je tady borůvkový ráj, perfektně se tu hnojí :-). GuZta a já máme klíště, každý teda svoje, ale oba na stehnu. Že by nějaké znamení?

27.7. Pátek - Vodopády a pokus výstup na Haardagevindu

Po noclehu u trafostanice (nebo co to bylo) se vydáváme auty k vodní elektrárně. Tam se dá ještě naštěstí zaparkovat. Od této chvíle nás už provází pouze strmý výstup a všudypřítomný hukot vody, tu blíže, tu vzdálený. Stoupák je to tak krutej, že Kláře dochází baterky a vlivem psychického vypětí (z povzbuzujícího GuZty) dochází k docela slušné roztržce, za kterou by se nemusel stydět žádný italský scénárista. Krajina je ovšem nádherná a její pohledy rozptylují chmury všech pochodujících. S přibývající nadmořskou výškou přibývají i borůvky. S Naďkou si dáváme pauzu u krásného sroubku a věnujeme se již zmíněným borůvkám. Během pokračování výstupu se Naďce bohužel smekla noha na kamenech a nalomila si prsty o sádru. No nic, pokračujeme dál. Pod vrcholovým vodopádem už se počasí ukazuje spíše ve své horší podobě a docela slušně leje. Všichni nasazují ochranné oděvy, nejvíce sluší pláštěnka Pavlovi. GuZta, Pavel a Radka se rozhodnou zdolat ještě závěrečnou pasáž cesty, chtějí vidět onu náhorní plošinu. My ostatní se vydáváme úprkem zpět. Déšť sílí. Po přibližně dvouhodinovém sestupu jsme opět u aut. Asi po další půlhodince doráží G+P+R a sdělují nám, že náhorní plošina byla asi ještě o kus výše, nebo že je to podvod.

27.7. Pátek - Rozhodnutí (Cesta zpět)
Vlivem mých neustávajících střevních problémů (a tudíž i nemožnosti příjmu potravy) a dnešnímu úrazu Naďky padá definitivní rozhodnutí návratu do ČR. Oznamujeme tuto skutečnost ostatním. Problém je ten, že kromě mě a Naďky musí s námi domů ještě jeden. Jana se rozhodla, že vyrazí zpět s námi. Radka se přestěhuje do druhého auta. Sjeli jsme zpět do městečka (název si nepamatuju) a došlo "přebalení" aut. Kromě našich věcí nakládáme již nepotřebné věci, které se nevejdou do auta nyní již pětičlenné posádky. Loučíme se, vracíme vysílačku a od teď již každý svým směrem. Smutnou náladu prohlubuje neustálý déšť. Střídám se s Jančou v řízení a Naďka nás neustále hlídá, takže si vůbec neodpočinula. Nálada v autě je překvapivě dobrá. Přejíždíme náhordní plošinu Haardagevinda. Mě se tento ráz krajiny hrozně líbí, nekonečné travnaté plochy, jezera, jezírka, občas nějaká ta chata. Při zastávce na nákup suvenýrů zkoušíme v kraťasech a tričku nepříjemných venkovních 8° C. Noční přejezd Norska probíhá relativně v klidu, v Oslu tankujeme (asi už bylo po půlnoci) a snažíme se nahnat co nejvíce kilometrů. Kolem druhé hodiny ranní se snažím najít nějaký flek na zaparkování a přespání v interiéru auta. Po dlouhém hledání nacházím osamělé parkoviště asi 10 km od dálnice (z bezpečnostních důvodů se mi nechce parkovat na parkovišti u dálnice, už i v Norsku jsou známé případy nočních roztržek na těchto místech).

28.7. Sobota - Pokračování transferu
Ráno zjišťuji, že osamělé parkoviště není zas tak osamělé, že jsem zaparkoval před nějakou luxusní vilou ukrytou v hlubokých lesích. Kolem šesté ranní nás míjí pošťák a nevěřícně kouká. My taky. Holky jsou trochu zmrzlé, tak jim nadávám, že mě nevzbudily, že jsem jim mohl spacáky z boxu bez problémů vytáhnout. No nic, líná pusa - zmrzlé nohy. Jedeme dál, míjíme hranice do Švédska. Na snídani se zastavujeme u benzínky, kde vyrušíme ze spánku rodinku složenou v nějakém kombíku. Nejdřív vyleze chlapík (asi Švéd, potomek hippies), poté malej špunt (šikmovokej) a nakonec manželka (taky šikmovoká). Chlapík se vyptává odkud jsme, tak prohodíme pár slov. Další zastávka je v čase oběda na větrné pumpě u dálnice, kde dáváme něco k jídlu z vlastních zásob. Odpoledne kolem 17. hodiny jsme v Trelleborgu. Snažím se u slečen u okýnka zjistit, kdy se dostaneme na trajekt. Víceméně se se mnou vůbec nikdo nebaví, jen mi udělají rezervaci na nějakou noční linku. Snažím se je přemluvit na dřívější trajekt, ale neochota personálu je neskutečná. Stálo nás ve frontě u okýnka asi 10 a slečna neváhala, zatáhla roletu a hodila cedulku, že má pauzu. Než jsme přeběhli k druhému okénku, situace se opakovala. Jana s Naďkou se chopily iniciativy, posadily mě na zadní sedačku a nekompromisně se postavili do fronty na trajekt, na který jsme ovšem neměli lístek. U okýnka nám paní vypisuje něco jako "lístek štěstí", který znamená něco ve smyslu, že pokud bude místo, že nás vezmou. Byli jsme posledním autem ve frontě na trajekt. Auta z "míst štěstí" byla nasměrována do prostoru, kde se standardně převáží vlakové soupravy. Rozhodně by se tam vešlo ještě mnohem více aut. Na trajektu po menších peripetiích hledáme místo na spaní. Potkáváme se s Příbramáky vracejícími se zájezdu se Slonem (cestovka AJV). Janča se jde osprchovat, trochu se tam zasekla, ježto se jí neudělalo dobře. Naštění přežila bez újmy. Po čtyřech hodinách plavby dorážíme za tmy do Neu Mukran. Kousek za přístavem je zátah na dodávky a náklaďáky z trajektu, po nás naštěstí nikdo nic nechce. Rozhodli jsme se, že pojedeme celou noc. To se nám daří, jen u Berlína jsme málem prošvihli zatáčku na Dresden. Do Čech dorážíme v neděli ráno, docela slušně znaveni. Janču vykládáme u benzínky v Příbrami, kde na ní čeká její přítel.

A toto je konec příběhu. Po příjezdu jsem vyrazil k doktorce, aby mi zjistila příčinu průjmu. Byla to campylobacterie, pravděpodobně získaná z nedostatečně ugrilovaného kuřecího masa. V Čechách se standardně s tímto onemocněním hospitalizuje :-) Jak moc mi bylo dobře můžete vidět na fotce ze společného focení na Preikestolenu (ta ležící postava na zemi). Myslím, že další rok po mé návštěvě budou mít v Norsku nadměrnou zemědělskou úrodu. Hnojení v takovémto množství tam určitě už dlouho neprobíhalo ...

Sunshine - Vysoko nasazená laťka (Junior Klub Příbram 26.3.2010)

Konečně jsem se dočkal, Sunshine přijeli do Příbrami. Delší dobu jsem tuto kapelku sledoval (vlastně už od jejich začátků, když jsem byl v Táboře na škole) v médiích a čekal jak dopadne jejich americký sen. Bohužel ne každý má štěstí jako James Blunt (rozhovor se Sunshine zde ), ale stále si myslím, že tato kapela je v Čechách nedoceněná. Bohužel.



V Příbrami předskakovala Sunshine kapela X-left to die, kterou jsem tradičně nestihnul, takže posoudit můžu jen ze slov Honzy (zvukaře z Junáče): "To byl výbornej nářez a když říkám já, že to byl nářez, tak to fakt bylo něco". Sunshine rozehráli svůj set něco kolem desáté večerní. Jedna pecka následovala druhou, během několika minut tancoval celej Junáč. Sunshine předvedli v čem jsou nejlepší - strhli výbornou muzikou a výbornou show všechny, i mě (což se málokomu podaří). Bohužel lidí zrovna moc nebylo. Na to poukázal i frontmen Kay Buriánek při "sedačce": "Je vás tady pět a půl, tak si sedněte a já vám pak ukážu kdy ...", aneb variace na Akvárko (the.switch). Když se Kay ptal, kolik je tady lidí z Příbrami, přihlásilo se dohromady tak deset lidí. Jojo, Příbram, nepolepšitelná Příbram. Ať se vám Junáč líbí nebo ne, když přijedou takovýdle kapely, mělo by být narváno! Blíž už vám to na podnose nikdo nepřinese. Myslel jsem si, že aspoň z příbramský hudební scény tam někoho zahlédnu, ale bohužel ani to ne. Ale zpátky k Sunshine - letos jednoznačně nejvýše nasazená laťka, kterou bude těžko někdo překonávat. I když už brzy dorazí Kurtizány a Hentai Corporation, tak se máme na co těšit.

Norsko 19.7.-2.8.2002

Naší první cestě po Norsku předcházelo dlouhé plánování a shánění. Jako zdroj informací posloužil hlavně internet a nabídky zájezdů cestovních kanceláří. To v kombinaci s informacemi od zkušených "seveřanů" nám pěkně zamotalo hlavu. Sestava spočívala ze dvou zástupkyň něžného pohlaví, Naďky a Marušky a jejich dvou protějšků, mě (Tibor) a Vaška.

1.den - Odjezd
Vybaveni autem Škoda Felicia zelené barvy se střešním boxem a chladničkou, dvěmi detailními mapami nakladatelství Freytag&Berndt, velmi nedetailním atlasem Evropy a průvodci Švédska (z výprodeje), Norska (z výpůjčky) a Norska (zakoupeného za tvrdý peníz) jsme v pátek 19. července ve 21.57 vyrazili z Příbrami.

2. den - Cínovec, trajekt Sassnitz - Trelleborg
00.24 hod. Právě překonáváme hraniční přechod v Cínovci. Na cestu nám mávali (nejen rukama) holky z E55. Přes Německo vcelku nudná cesta, panelové dálnice, jemný deštík a neplánovaná noční prohlídka Berlína (prostě se nám nepodařilo najet tam, kam jsme původně plánovali. Ale nakonec jsme směr Neubrandenburg přeci jen odhalili). 10.00 hod. Přijíždíme do Sassnitzu, odkud žádné trajekty nejezdí. Ale naštěstí nás prodavačka u stánku správně směruje na Mokrun (nebo nějak tak). Do trajektu vjíždíme cca ve 12.30 hodiny bez jakékoliv kontroly (krom předání lístku). Na trajektu pěkně fouká a tak zaujímáme strategické pozice v odpočívadle, kde zabíráme čtyři velmi pohodlná křesla. Chvíli snad i usínáme. Přecijen nás zmohla celonoční šichta v autě. 17.00 přijíždíme do Švédska, je krásné slunečné počasí. Po vylodění v Trelleborgu očekáváme celníky, ale jen na nás kdosi mává rukou, ať pokračujeme dál. 1 ks piva Carlsberg, zakoupeného na trajektu (a převyšujícího svým obsahem obsah povolený pro bezcelní dovoz) tedy úspěšně propašováváme. Na prvním příhodném odpočívadle stavíme a svačíme. Na noc jsme sjeli z dálnice E6 a ubytování nalézáme na krásné, dle Váši docela slušně hnojené louce. Ale nic nám nebrání zkonzumovat dvě čínské polévky a ve stanech postavených ve stínech větrných mlýnů (nebo spíš elektráren, ale "mlýny" zní líp) uleháme k zaslouženému spánku. Usínáme okamžitě. Majitel nepřišel, a pokud ano, tak o tom nevíme.


3. den - Göteborg, Oslo, Vigeland Park
Vstáváme chvíli po osmé hodině, snídáme, balíme a vyjíždíme. Doplňujeme vodu u McDonalda (s pet lahvemi to docela jde, dají se ohnout, takže i podstrčit pod kohoutek, kanystr jsme ovšem dolévali až z flašek. Na příští cestu si určitě vezmu hadičku s trychtýřem, velmi to urychlí "zlodějinu" vody. První pokus o získání vody byl ovšem zcela legální. Ptal jsem se obsluhující, jestli mi může někde natočit vodu. Ale odbyla mě pouze právě zakoupeným milkshakem. Asi jsem jí zamotal hlavu tím, že jsem platil v eurech a ona mi to vrátila ve švédských korunách.
09.50 hod. Vracíme se na dálnici na Göteborg. Po chvíli se začíná docela kazit počasí a tak pomalu končí kochání po krásné švédské krajině. Při příjezdu na hranice už prší bez jakýchkoliv zábran. Norsko poznáváme tak, že právě míjíme ceduli "Norge". Nic víc, nic míň. Hranice je na mostě. Prší. Po obědě vjíždíme do Osla, platíme 15 NOKů za vjezd. Vzhledem k tomu, že je neděle máme ovšem parkování gratis. Aspoň. Parkujeme asi tři ulice od hlavní třídy - Karl Johans Gate. Tou procházíme k nějakému zámku a hlavním cílem naší návštěvy - Vigeland park . Park plný soch od Gustava Vigelanda. Spolu s další spoustou návštěvníků se kocháme. Opravdu to stojí za to. Poté míříme do přístavu. Tam nás víta německá dechová formace, složená převážně z mladých hráčů a náladu přístavu zvedá něco jako swing. Na druhý pokus vyjíždíme z Osla zpět na E6. Nocleh jsme tentokráte zvolili v lese za nějakou vesnicí (možná to bylo rodinné sídlo, kdo ví). Majitele opět žádného nepotkáváme. Pouze kolem nás proběhli dva, dle Váši, pářící se jezevci. Večeříme, utápíme své jazyky v bílém vínu, lačné žaludky doplňujeme pistáciemi a vůni lesa narušujeme večerním doutníčkem. V noci mě probouzí deštík, ale nevěnuji mu větší pozornost.


4. den - Hamar, Lillehammer, skanzen Maihaugen, olympijské středisko
Ráno si ovšem déšť pozornost vydobyl, protože ne a ne přestat. Volíme taktiku vyčkávání. Volíme taktiku zběsilého útěku. Zvoliv taktiku sporého oděvu (já se utřu rychleji, než by mokré věci uschly) balím stan a uklízím do auta. Váša s Maruškou mají taktiku jinou, tzv. méně exhibicionistickou, balí v šusťákovkách. Osprchováni deštíkem nasedáme do auta. U jezera Mjosa se počasí trochu umoudřuje, rozhodujeme se pro snídani (cca v 11.30 hod). Mezi okolními hodujícími rozprostíráme náš chlebík s paštikou. Zpestření přichází nejdříve v podobě koupele nohou v jezeru a následně v podobě jahod, zakoupených za 20 NOKů u zdejší trhovkyně. Pokračujeme směr Lillehammer. Cestou míjíme Hamar a jeho stadion s obří lodí místo střechy. Lillehammer nacházíme u samého konce jezera Mjosa. Nejdříve stavíme v obchodním centru, kde potkáváme český autobus. Průzkumná četa vyráží na nákup piva k většinou dobře zásobeným řidičům autobusů. S příslibem nákupu se vracíme zpět i s řidičem k našemu zelenému oři a Váša pana řidiče odváží do cca 6 km vzdáleného servisu pro náhradní díl k jeho právě rozsypavšímu se novému autobusu. Po jejich návratu zakupujeme karton gambrinusu za údajnou nákupní cenu 12 Kč/kus (dnes už vím, že to bylo málo. Ideální množstí v naší sestavě by byla tak kartony tři). Popojíždíme do centra. Neznaje poměrů parkujeme za 30 NOKů na parkovišti poblíž skanzenu Maihaugen. Zkoušíme koupit studentské vstupné, ovšem bez průkazů nemáme šanci. Jdeme tedy jako dospěláci (ale jenom jako!) za 90 NOKů na jednoho. Docela tvrdá rána přes rozpočet. A ještě ke všemu prší. Skryti pod deštníkem procházíme skanzenem starých dřevěných srubů s trávou na střeše. Vzhledem k naší znalosti českých a slovenských skanzenů nás prohlídka brzy přestává bavit a vracíme se do hlavní haly. Naštěstí tady mají ještě dvě docela zajímavý expozice. Nejdříve řemesla, včetně všech nástrojů, nářadí apod. (Obzvláště zubařské křeslo se všemi nástroji z přelomu století bylo docela drsný.) A poté procházka časovou linkou vývoje života v těchto severních krajích (myslím, že lepší než celej skanzen). Lillehammer je ale hlavně olympijské město, takže nemůžeme minout skokanské můstky. Vyjíždíme autem až nahoru. Stále krápe. Z kavárny je možno vylézt na můstek za 15 NOKů (prý kafe zdarma). My ovšem nalézáme otevřená vrátka kus vedle s výhledem úplně stejným. Já a Naďka scházíme 954 schodů dolů pěšky. Váša s Maruškou nás dole nabírají do auta. Ušetřili jsme tedy i za lanovku (35 NOKů). Jako nocleh dnes chceme chatku, jelikož stále prší a ještě máme promočené stany. Po několika relativně drahých pokusech pronajímáme chatku v kempu Langvik za 280 NOKů. Sprchy za 5 NOKů nebo o kus dál zdarma. Sušíme stany, večeříme, popíjíme a usínáme.

Lillehammer - skanzen Maihaugen

Obraz ve skanzenu

Na skokanském můstku

Kemp Langvik

5. den - Cesta Peer Gynta, Rondane park
Probouzíme se v suchu chatičky. Nebo spíš nás probouzí Váša, který - zvyklý ze svého lesnického povolání - nemohl dospat. Žádná změna v počasí. PF (prší furt). Po snídani a úklidu vyrážíme do Rondane parku, ale PF, tak trochu upravujeme směr. Cesta Peer Gynt se nám představuje v plné kráse (Peer Gynt, hrdina Ibsenovy knihy). Za nekřesťanských 60 NOKů vjíždíme do tohoto horského ráje, plného jezer, malých osamělých srubů, kopců a ovcí. Cestou podnikáme pěší túru na blízký kopec, kde jsme mylně tušili vyhlídku, a zjišťujeme, že Norská voda je opravdu mokrá. Všechny boty promočeny. Dáváme menší obídek a pokračujeme směrem na Rondane park. Najít místo k přenocování ovšem není nic jednoduchého, tento kraj už se dá označit za turistický, proto jsou všude zákazy kempování a pozemky všech místních obehnány ploty. Nikde nic. Od Otty k hranicím parku v Mysusateru jedno jediné relativně použitelné místo u silnice. Už jsou zde sice rakouští manželé mírně pokročilého věku v dodávce, ale místo pro dva stany a jednu udýchanou felicii se zde našlo. Stavíme stany a za neustálého deště vaříme. Ani pivo není tak dobré. Znaveni dalším dnem usínáme. V noci překvapivě ani moc neprší.

Na cestě Peer Gynt

Nocleh pod parkem Rondane

6. den - Rondane park
Ráno v 7.30 neprší, občas je dokonce vidět i sluníčko (nádherný pocit). Ale vzhledem k nadmořské výšce je docela zima. Podnikáme druhý pokus k dobytí Rondane parku. Tentokrát to vychází. Přes samoobslužnou závoru (kde necháváme poplatek 10 NOKů) vyrážíme k parkovišti S ..... , kde necháváme auto. Dál už musíme po svých. Za hodinku a půl dorážíme k chatě Rondvassbu. Krásné jezero mezi kopci, wc, teplá voda. Vítr fouká a fouká. Pokračujeme směrem na Peer Gynt hytte (chata), cesta má trvat dvě a půl hodiny. Kocháme se náhorní plošinou, krásnými holými kopci a schováváme se před větrem. Cestou svačíme u lovecké boudy Ljovasbu (1347 m.n.m.). V minulém století si jinechal postavit skotský lord, když sem chodil lovit zubry. V sedmdesátých letech dvacátého století byla zrekonstruována dobrovolníky z Mysuseteru a nyní slouží všem jako nouzový nocleh v parku (moc místa tam nebylo). Po další chvilce dorážíme ke komplexu chat Peer Gynt . V malém bistru dáváme čaj a horkou čokoládu (každé za 15 NOKů), suché WC, přenocování 350 NOKů za chatku (jestli jsem to správně pochopil). My však pokračujeme dál, zpět do Mysuseteru. Po chvíli se odpojuji od hlavní skupiny a vyrážím napříč parkem pro auto na parkoviště. V cestě mi stojí několik bažin a nakonec i mírně rozvodněná řeka (to jsem ovšem v té době nevěděl). Bažiny překonávám téměř bez problémů (stejně už nešlo jít zpět), akorát řeka dává trochu zabrat. Je studenější, než se na první pohled zdálo a ten proud taky nepatří k nejslabším. K parkovišti se ale nakonec dostávám a sjíždím autem do Mysusateru, kde čekám na ostatní. Ti mezitím pokračovali svou značenou cestou dál k největšímu vodopádu, ale vzhledem k únavě už své kroky nasměřovali k cíli. Máme první zraněné - Marušku na duši - za večerní probuzení, a Naďku na kotníku, nějak jí nesedí botky. Na noc se vracíme na již vyzkoušené parkoviště pod Mysuseterem. K večeru se k nám přidává ještě mladý pár z Prahy s oktávkou. Standa a jeho přítelkyně . Jsou v Norsku asi stejně dlouho jako my, tak vyměňujeme cenné zkušennosti a ochutnáváme jejich slivovici od p. Jelinka.

V parku Rondane

U jezera Rondvassbu

Kytička

Lovecká chata Ljovasbu

Kaskády

7. den - Trondheim
Ráno neprší, ale je docela kosa. Balíme a vyrážíme směr Trondheim . Cestou se opět kocháme okolím. Cestou po E6 stavíme na několika odpočívadlech a jedno z nich si vybíráme pro nocleh při zpáteční cestě (cca 50 km nad Oppdalem). Trondheim nás přivítal těžko určitelným počasím. Kolem třetí hodiny parkujeme za 15 NOKů kousek od centra a jdem na obhlídku. Hezkej kostel se vstupem, koukáme tedy jen zvenčí, pár obchodů, dřevěný most a stará skladiště. Občerstvujeme se jahodami (20 NOKů), milkshakem od McDonalds a Váša pravou Norskou zmrzlinou. Ještě popojíždíme do přístavu, odkud je krásně vidět na moře a je zde asi nejlíp. Je to vlastně nejsevernější místo tohoto našeho výletu (a vlastně nás všech, severněji ještě nikdo z nás nebyl). Nabaženi vůní moře otáčíme oře zpět k jihu a nocleh rozděláváme na dříve vyhlídnutém odpočívadle. Je to divné, ale na nebi ani mráček. Trochu nás ještě ruší Poláci poslouchající techno, ale usínáme rychle.

Trondheim - skladiště

Pohled z přístavu

Odpočívadlo s noclehem

8. den - Trolí cesta
Probouzíme se po sedmé hodině, bohužel za deště. Večerní modř je pryč. Balíme za mokra, po snídani startujeme dál. V Oppdalu opouštíme E6 směrem na Sunndallsoru. Míjíme fjordy Sunndalsfjorden, Eresfjorde, Langfjorde a zastavujeme v Andalsnes. Městečko v horách, vystavěné na břehu fjordu. Krásné a malinké. Po procházce vyrážíme na Trollstigen, neboli Trolí cestu, údajná zatěžkávací zkouška pro řidiče a milovníky houpání na zadních sedačkách. Nám však nic nečiní potíže a bez problémů projíždíme. Fotíme o stošest. Samá zatáčka a krásný dlouhý vodopád. Po několika procházkách (včetně vyhlídky nad Trollstigen) sjíždíme dál do údolí a hledáme kemp. Hned v prvním (Valldal ) kotvíme. 112 NOKů za 2 stany a 4 lidi. Sprcha za 8 NOKů na 5 minut (kupodivu to bohatě stačilo). Sušíme vesele vše promočené a využívám pohostinnosti kempu (dřevěný stůl, lavice, elektrické vařiče, splachovací záchod). Před spánkem ještě objevujeme krásný divoký vodopád kousek pod kempem.

Na cestě do Andalsnes	Andalsnes - zamračeno	Staré a nové	Pozor, trolové!	Trolí cesta
Vodopád	Cesta trolů pod mraky	Vodopád	Kemp pod Cestou trolů	Vodopád kousek od kempu

9. den - Gejrangerfjord, Sedm Sester
Krásné ráno nám ještě umožní zvěčnit vodopád několika fotkami. Cesta pokračuje přes Norddalsfjord, který přejíždíme trajektem na trase Linge - Eidsdalen (97 NOKů). Váša zkouší prodat námořníkům vodku a cigarety, ale jsou z levnějšího kraje než čekal. V Eidsdalenu kupujeme chléb (9 NOKů) a mléko (taky 9 NOKů). Pomalu se blížíme ke Gejrangerfjordu. Po příjezdu zakupujeme za 75 NOKů na osobu lístek na vyhlídkovou projížďku po fjordu. Kocháme se vodopády, včetně toho nejznámějšího Sedm sester, a krásnými zákoutími. Ale hodina a půl je docela dlouhá. Houpání nám trochu motá žaludky. Kupujeme pohledy a prodavačka nám děkuje a zdraví česky. (?) Silnicí podobné té Trolí pokračujeme do vnitrozemí. Cesta až po Lom připomíná pohádku. Jezírka, řeky, chatičky, louky. V Tessandu uhýbáme doprava na silnici 51 a po delším hledání příhodného místa uleháme ke spánku. Všude totiž byly cedule NO CAMPING.

Čekání na trajekt	Na trajektu	Geiranger Fjord	Skalní tvář
Vodopád Sedm sester	Norská vlajka	Nocleh pod parkem Jotunheimen

10. den - Jotuhheimen park. Jezera Gjende, Bessvaten a kopec Bessegen
Ranní azuro nám kazí hejna útočícíh komárů. Kolem deváté hodiny balíme a snídáme až na odpočívadle v Jotunheimen parku. Kolem jedenácté parkujeme v Gjendeheimu a hurá vstříc Bessegenu, kopci mezi jezery Gjende a Bessvaten s rozdílnými nadmořskými výškami i barvou. Naďka jde v sandálích, stále má problémy s kotníkem. Za dvě hodinky jsme nahoře, ale očekávaný výhled je ještě o kousek dál. Po 45 minutách tam dorážíme a pořizujeme foto. Otáčíme to právě včas, protože se počasí razantě změnilo, fouká ještě víc a začíná poprchávat. V půl páté jsme dorazili konečně zpět, těsně předtím, než se spustil silný déšť. V místní turistické ubytovně se ptáme na nocleh, ale 160 NOKů za osobu je moc, tak alespoň nabíráme vodu. Nasedáme a otáčíme náš směr zpět k Lomu. Cestou zkoušíme tři kempy. První za 500 NOKů, druhý za 300 NOKů a ve třetím se stěhujeme do chatky za 100 NOKů (nejlevnější, co jsme kdy potkali). Sice staršího data výroby, ale účel stále splňuje. WC i sprchy zdarma. Vaříme, popíjíme víno a kecáme.

Jezera Gjende a Bessvaten

Gjende

Taky Gjende

Duha

Nocleh za 100 NOKů

11. den - Ledovec Josteldabreen a jeho splaz Nigaldsbreen
S výpary v nádrž valíme do Vagama pro benzín. Tam se otáčíme zpět na Lom, kde uhýbáme doleva pod ledovec Josteldabreen. Jako místo naší návštěvy si vybíráme Nigaldsbreen, krásný splaz. Od parkoviště (25 NOKů) je to ještě asi 45 minut pěšky, ovšem cestou necestou. Skály, potoky, lidi. Taková docela prolejzačka. Potkáváme další partičku z Čech. Ledovec je krásný, studený a modrý (asi ho dobarvujou :-)), teče z něj pěkná řeka, asi je mu vedro. Na dotek je opravdu studený, budí respekt. Po nezbytných fotografiích odrážíme zpět k parkovišti. Po překonání dalšího fjordu trajektem volíme nocleh tentokráte směrem na Bergen , vedle fotbalového hřístě, kde je něco mezi skládkou a smetištěm. Hold nouzovka. Ale nikdo nás nevyhodil. Snad jen noční sýček, se nás snažil vystrnadit.

Cestou k ledovci	Vodopád	Údolí	Splaz Nigardsbreen	Tající ledovec
Srovnání	Ledovcové jezero	Detail	Nigardsbreen - splaz z Jostaldabreenu

12. den - Bergen
Vstáváme brzy ráno, abychom měli na toto město více času. Cesta je samý tunel, něco skvělého pro klaustrofobiky. V jedenáct dorážíme do Bergenu a hledáme parkoviště. ZA 75 NOKů nakonec necháváme auto v parkhusu, neboli baráku pro auta. Prohlížíme rybí trh, ochutnáváme z nabídky místních trhovců a kupujeme bagetu "všehochuti". Odpočíváme v parku u hradu. Hledáme na mapě značenou pláž, ale místo ní nalézáme bazén (za 25 NOKů). Váša s Maruškou navštěvují akvárium. Kocháme se přístavem. Město jinak docela hezké, staré dřevěné domy určitě stojí zato vidět, stejně tak už zmíněný rybí trh. Na odpočinek je dobré i náměstí, kde hraje živá muzika, pohybují se sochy/nesochy a vcelku je tam živo. V obchodním centru ještě dokupujeme chléb a koblihy, kolem páté odrážíme. Opět absolvujeme "tuneláž" a jedeme do ... na trajekt. Tam potkáváme další Čechy, tentokrát z Jablonce a měníme zkušennosti a zážitky. Vzhledem k pokročilejší hodině hledáme kemp. V Eidsfjordu obsazujeme za 250 NOKů pokoj (víc chatek vedle sebe). Vedle v kempu jsou pražáci, které už známe z Rondane. Chvíli kecáme. Dáváme sprchy (zdarma), večeři (chléb s něčím ze zásob) jdeme se projít k fjordu. Kolem půlnoci usínáme.

Bergen - rybí trh

Dřevěné domy v přístavu

Další ubytování

13. den - Náhorní plošina Haardegevinda
Dnes nás čeká přejezd náhorní plošiny Haardegevinda. Stavíme u ledovcové přehrady. Voda je opravdu studená. Míjíme kaňon s vodopádem Voringsfossen. Po několika hodinách kochání stavíme u jezera Kroderen a zkoušíme těly vodu. je super, takže se asi hodinu věnujeme vodním radovánkám. Dnes je vlastně náš poslední v Norsku. Směřujeme zpět na Oslo a do Švédska. Těsně před hranicemi se Vášovi daří prodat vodku i cigarety a tak opouští Norsko s úsměvem na tváři. Nocujeme ve Švédsku na odpočívadle, které už je nám známo z cesty po E6. Noc nic moc, vedro, rachot od silnice. Prostě jsme moc nespali.

Haardagevinda

Norské mraky

Pozor, los!

Nocleh ve Švédsku

14. den - Most Malmo - Kodaň, Kodaň
Míříme do Malmo, odkud vede 15 km most přes moře do Kodaně. Ten úspěšně překonáváme (270 SKK). Za 30 DKK parkujeme v Kodani. Je tady šílený vedro a ještě horší provoz. Po několika hodinách toho tady mám právě dost. Jsme zpět v Evropě. Kolem osmé večerní dorážíme do Gedseru, odkud nám jede trajekt do Rostocku. Čekáme dvě hodiny, protože nám jeden ujel těsně před nosem. V trajektu se spát nedá, žádné pohodlí. Tak radši vyrážím na noční palubu. V dálce je bouřka a po moři se tak krásně rozléhá zvuk hromů. Kolem jedenácté jsme v Rostocku, čeká nás opět nudný přejezd Německa.

Na mostě Malmo - Kodaň

Pod mořem

Trajekt Gedser - Roztok

Na nočním trajektu

15. den - Příjezd
Občas prší, ale dálnice jsou volné. Úspěšně objíždíme Berlín, takže už si neopakujeme situaci při cestě do Norska, kdy jsme krásně bloudili právě v Berlíně. Drážďany jsou taky v pohodě, přechod do Čech jakbysmet. Frčíme skrz Prahu a kolem půl osmé ranní jsme v Příbrami. Konečně doma.

Mohlo by se hodit:

Jídlo - Jednoznačně doporučuju vzít základní potraviny na celou cestu s sebou. Zdejší ceny jsou pro nás docela vysoké. Norský chléb - 10 NOKů, mléko - 10 NOKů. Sladké pečivo 3 - 5 NOKů/ks (ale jako oživení jídelníčku je to dobré)
Pitná voda  - Vody je v Norsku dostatek, na každém odpočívadle, pumpě i McDonaldu je možné si s trochou šikovnosti načerpat, nehledě na nepřeberné množství potoků, říček a pramenů.
Nocleh - Možnost spát kdekoliv už není zase tak docela pravdou, jelikož a protože se hodně objevují cedulky NO CAMPING. Obzvláště v blízkosti turisticky hojně navštěvovaných míst. Vyplatí se i kus popojet do klidnějších míst. Kempy jsou velmi cenově rozlišné. Za 2 stany a auto cca 100 NOKů, za chatku pro 4 lidi od 100 NOKů do 700 NOKů (tady se opravdu vyplatí hledat a zkoušet)
Benzín - Dostupný téměř všude, ceny v rozmezí 8 - 9 NOKů, na jihu dražší, severně ceny klesají. Platit možno hotově i kartou. Pro karty mají speciální stojany, ale nezkoušeli jsme je (i když jednou málem omylem a bez karty)
Parkování - Ve všední dny je většina parkovišť ve městech zpoplatněna 5 - 10 NOKů/hodinu. O víkendech gratis (to se nám vyplatilo v Oslu).
Vstupy - Rozšlišují se děti, dospělí, studenti a rodiny (někde i možná něco jiného). Ceny jsou dost rozdílné, takže se vyplatí tu průkazku studenta mít s sebou. Bez studentské průkazky nás nepustili do skanzenu Maihaugen, ale do akvária v Bergenu bez problémů.
Norové - 99% Norů umí anglicky, takže není problém se domluvit. Norština je dost podobná němčině,takže pokud na vás mluví norsky, tak s trochou cviku můžete porozumět. Norové, bydlící a pracující v oblasti turistického ruchu nejsou tolik příjemní,jak se o nich říká, ale v každém případě vždy poskytnou informaci, kterou potřebujete.