Nízké Tatry 2000 - přechod hřebene 6.-12.2000

Občas sem hodím starší "cestopis". Mám je u sebe na počítači a asi až teď přišla ta správná doba je zveřejnit.

Sestava: Já, Naďka, Peťa, Eva, Váša, Maruška, Milan, Pavča a Honza

Trasa: Rožumberok, Donovaly, Cesta SNP, Telgárt, Poprad

Cesta do Rožumberoku:

Probíhala v noci vlakem. Vzhledem k našemu počtu jsme se rozdělili do dvou kupé a zbytek byl doplněn dalšími cestujícími.. Naivně jsme se domnívali, že se vyspíme, ale sdílet kupé se studenty právnické fakulty z Plzně znamenalo poslouchat jejich opilé kecy a dotěrné narážky celou noc. Prostě hovada. Ale nenechali jsme se odradit. Přeci si nenecháme zkazit náladu hned na začátku.

1. den:
S nadšením jsme vystoupili kolem osmé ráno v Rožumberoku a autobusem pokračovali v cestě do Donoval, kde byl oficiální start naší pěší tůry. Svítilo slunce a šlo se dobře. Jako první jsme zdolali Kozí Chrbát. Poté následoval pekelný výstup na Prašivů (1651 m), která pro nás znamenala bránu na hřeben. Přepadla nás bouřka, takže jsme pěkně promokli a vzhledem k tomu, že nahoře byla zima, i pěkně vymrzli. Naďka se nám málem přiotrávila plody, které si zaměnila s borůvkami. Už jen setrvačností jsme se dostali za Velků Chocholu, kde jsme přenocovali. O spánku se moc mluvit nedalo, ale v leže to bylo. Celou noc foukalo, mlha, že by se dala krájet a teplota kolem nuly (prostě kosa).




2. den:

Dlouhá, ale krásná cesta. Počasí se umoudřilo. Všechny kopce v pohodě, už jsme rozhýbali naše nožičky, takže Chabenec i Chopok byl třešničkou na dortu na naší cestě. Na Chopoku jsme dali gáblík a nakonec tam i přenocovali (80 Sk/osoba/noc na zemi v restauraci. Palandy už byly obsazené). K večeru byl vidět kousek od chaty kamzík, zvědavec jeden. Bylo krásné chladno, vzduch byl velmi řídký, protože jsem měl problémy rozdýchat fajfku. Pohled do stmívající krajiny byl úžasný (obzvláště z kadiboudy, která byla otočena čelem k údolí).




3. den:
Část z nás (já, Naďka, Eva, Peťa) zdolala po ránu Ďumbier (2043 m, nejvyšší to hora Nízkých Tater). Byla bohužel mlha, tak jsme toho moc neviděli. Dál jsme pokračovali na chatu M.R.Štefánika, kde jsme měli sraz se zbytkem skupiny. Oběd byl dobrým posilněním před sestupem na Čertovicu. Předražené kafe i čaj nás nenechali na pochybách, že bychom zde chtěli trávit delší čas. Ihned jsme tedy vyrazili do útulně Ramžová . Krásný sroubek uprostřed lesů, ale už bohatě obydlen. Já, Naďka, Honza, Mila a Pavča jsme se tam ještě vešli, ale ostatní zvolili pohodlí venku ve stanu.




4. den:
Priehyba, pojem sám o sobě. Šílený sestup a následný výstup na Velků Vápenicu. Pěkně jsem se zapotil (a myslím, že ne sám, ale ostatní to na sobě nenechali znát). Cestou byly krásné a velké plantáže borůvek, takže jsme vesele doplňovali vitamíny. Chtěli jsme přespat v útulni Andrejcová, ale bylo plno. Pokračovali jsme tedy dál do Ždiarskeho sedla, kde byla další "chata". Tam ovšem bylo také plno a ještě ke všemu velmi nepříjemno (někdo si to snažil přivlastňovat). Spali jsme tedy kousek od cesty ve stanech. Sice bylo vlhko od trávy, ale krásně. (rok poté jsem se v novinách dočetl o pravidelném přepadávání turistů v útulni Andrejcová, doufám, že už to skončilo a tenhle krásný kout světa zůstane bez zlodějů a podobných živlů).



5. den:
Počasí opět super, znamení dobré cesty na poslední kopec v naší cestě - Králova hola. Vítr foukal tedy víc, než bylo potřeba, ale čepice zamezili řádění tohoto živlu po našich hlavách. Poslední vrcholové fotky a sestup do Telgártu (dříve Švermovo). Sestup trval asi tři hodiny a pěkně to dalo zabrat kolenům. Vesnička krásná, malebná, z polovina obydlena rómy. Uprostřed byl hotel, pro který jsme se rozhodli z důvodu spáchání hygieny, pořádného jídla a noclehu v suchu a teple. Za 900 SK jsme pronajali jeden pokoj se čtyřma postelema a hbitě se v něm zabydleli. Teplou vodu si užila asi tak první třetina sprchujících se. Ostatní měli smůlu. Večeře v restauraci místního hotelu byla také dobrodružstím. Peťa si objednal malé pivo, číšník donesl velké a na protesty reagoval výkřikem:"Velké ste chtel!", nedokázali jsme odporovat. Vídeňská káva bez šlehačky ("Šlahačka už došla!") a u jídla porce tak pro mateřskou školku. Ale přesto se nám zde velmi líbilo. Vše jsme prolévali pivem Urpín (což ovšem přineslo v noci běhací následky). V podvečer jsme si zapůjčili kopačák a zahráli si nohejbal. Paráda. Noc nám zpestřil už zmiňovaný Urpín. Záchody byly bohužel jen na chodbě, takže cesta tam znamenala minout squadru rómských námezních dělníků, kteří zde také bydleli a noc trávili u televize na chodbě. No, docela se divili, kolikrát jsme to za noc zvládli.



6. den:
Ráno jsme se nemohli dostat z hotelu, byl zamčen, na recepci nikdo. Kuchař pomohl. Váša šel nakupovat a vrátil se se zděšeným výrazem: "To jsem ještě neviděl, chlapík dal do košíku čtyři rohlíky, štangli salámu, dvě piva, před pokladnou to naházel do tašky a platil jen za rohlíky." I tak se dá nakupovat. Po nutném sbalení jsme nasedli do místní linky na Poprad. Cestou se kochali Vysokými Tatrami v dohledu. Vlakem InterCity jsme vyrazili zpět ku Praze a ještě jsme stihli poslední bus na Příbram.